Britskou partu BRING ME THE HORIZON nelze označit jinak, než slovem kontroverzní. Na jednu stranu divoké historky, provokativní image a na druhou stranu osobitá hudba výrazně vyčnívající z metalcorové scény. Rozporuplné reakce, které tuto kapelu provází, jsou však pro šíření věhlasu BRING ME THE HORIZON to pravé a ať už Oli Sykes a spol. sklízí nenávist nebo uznání, situace je taková, že „There Is a Hell, Believe Me I´ve Seen It. There Is a Heaven, Let´s Keep It a Secret“ je jedním z nejočekávanějších alb letošního roku.

Kapela na tomto albu pokračuje v cestě započaté na předchozím „Suicide Season“, snaží se však obsáhnout o něco širší hudební prostor a dostat do svého projevu více poloh. Zůstal hutný, tvrdý zvuk a extrémní vokál, ale album je více expresivní, více pocitové, více zažitým pravidlům tvrdé hudby se vzdalující a do nějaké stylové škatulky hůře zařaditelné. Většina kusů jsou rychlé vypalovačky kombinované s uřvanými „screamo“ vsuvkami, občas dojde i na výrazné riffy ve středním tempu nebo na nějaké ty razantní „breakdowny“ a celé album provází úsilí dostat do drážek CD v první řadě pořádnou razanci. To se daří a nahrávka je natlakovaná energií. Kytaristé většinou kašlou na skládání složitých riffů nebo sól a spíše než zaujmout hráčskou technikou si kladou za cíl navodit údernou „psycho“ atmosféru. Což o to, vložená energie je z nahrávky opravdu cítit, ale některé pasáže jsou možná až moc velká divočina a nemají daleko k chaosu. Nejvíce mě baví trojice skladeb „Anthem“, „Alligator Blood“, a „Blacklist“, která vládne působivou razancí a mete ze stolu jakékoliv pochybnosti týkající se poctivosti těchto vystajlovaných frajírků. Přestože BRING ME THE HORIZON hrají vcelku jednoduše a nic moc složitého, daří se jim být v rámci možností rozmanití. Chvíli uhání vysokou rychlostí, chvíli jim to razantně kope, někdy roztomile bzučí anebo naopak jen tak plyne nebo dojímavě pláče, jako v naléhavé a drásající baladě „Don´t Go“. Balady jsou kupodivu silná stránka této party, a přestože se jim věnují pouze okrajově, vždy se při tom dokážou vyhnout klišé a zachovat svoji osobitost.

Album táhne opět především výborný zpěv, hlavní to stavební kámen, bez kterého by kapela jistě nebyla, tam kde je. Novinkou jsou sborové vokály, které hlavní zpěv vydatně podporují a podíl na úspěchu nelze upřít ani osobě producenta. Podladěné hutné kytary a výrazné razantní bicí jsou zaznamenány výborně a konec konců i osvěžující blbiny, jako jsou hrátky s vokodérem, samplované smyčce nebo ženský melodický zpěv, nahrávku vylepšují a základní nářez dělají zajímavější. Na desce si odbyl premiéru kytarista Jona Weinhofen, který dříve působil ve formaci BLEEDING THROUGH a nové směřování BRING ME THE HORIZON je tak zřejmě i jeho zásluha.

Výsledný produkt je zvláštní a osobitá směs emo-punku, post-hardcoru a metalu, která možná neleze do hlavy tak snadno a rychle jako z minulé desky, ale zklamání nebo ústup z vydobytých pozic se nekoná. Laťka nastavená přelomovým „Suicide Season“ se sice zaklepala, ale zůstala na svém místě a BRING ME THE HORIZON nadále zůstávají jedním z nejoriginálnějších spolků pohybujících se v hudebním odvětví pojmenovaném všeobecně „metalcore“.